Historie

Do výroby Baťovky se zapojovala celá rodina Baťů. Od manželky Ludmily po děti Tomáše, Jana Antonína, Josefa i malé Anny. 

Takto vzpomíná na výrobu Baťovky Jan Antonín Baťa:

"Umývali jsme s nadšením ve velkých štoudvích sklenice od sodovky a nosili vodu, protože to byl jeden druh obchodu, který se maminka při tatovi naučila. Josef, jenž byl asi osmnáctiletý a byl doma, se zabýval hlavně touto výrobou. Recepturu sodovek maminka znala a beztoho sama chodívala kupovat houby s kyselinou uhličitou od Adlera v Prostřední ulici nebo od Laderera v Krátké ulici, hned co se šlo od mostu moravního."

Postupem času našla sodovka svoje uplatnění v Baťových závodech. Kromě toho se také Baťovka prodávala na slavnostech ve Velehradu. Na jednu z těchto slavností Baťa vzpomíná:

"Bylo tehdy na Velehradě takové vedro, toho 5. a 6. července, že lidé chodili jako mátohy. Ani kupovat se jim moc nechtělo, i to bylo mnoho práce. Protože byly naše sodovky pěkně studené, tak při otevírání bouchaly a přivolávaly stále více žíznivců k našemu stánku.

Po nějaké chvíli přišli se k našemu stánku podívati všichni ostatní sodovkáři, protože těžko mohli pochopiti, jak to, že se u nás prodalo tolik sodovek a že je tu zástup, zatím co oni nemohou hnout s prodejem. Přišli si hlavě zkontrolovat, jestli neprodáváme pod stanovenou cenu, protože to považovali za jediné vysvětlení návalu, jenž byl u našeho stánku. Když viděli, že nikoliv, tož reptali - a i škaredě.

"Čert nejde nikdy na malou hromadu....Takoví milionáři a kdekdo se k nim cpe o trošku žbryndy..." Někteří si poručili sami sodovku u nás, aby si zjistili, co je na ní lepší nežli u nich. A usoudili, že opravdu je lepší. Byla.

Toho dne jsme vyprodali všech pět tisíc sodovek, co jsme měli láhví, a ještě jsme si potom museli vypůjčiti od Králíka, hradišťského sodovkáře, dalších šest set červených sodovek malinových, které ale nebyly tak dobré jako naše.

A teď si určitě říkáte, že to ti lidé museli poznat, že to není limonáda od Baťů. Ano, ale malý Jan vám vysvětlí, jak to dělali.

Tož to se muselo dávat takovým těm lidem, kteří přišli, jenom aby se napili něčeho, ne aby si pochutnali. To jsme i my, děti, znaly, jak se takoví lidé rozeznávají. Když přišel chlapec s děvčetem, tož děvče dostalo lepší, naši, a chlapec Králíkovu. Když chtěl něco namítat, tož jej děvče přesvědčilo, že to je velice dobrá sodovka a že on je jenom mlsný a vybíravý, že mu není recht. A chlapík byl raději potichu. Prosím vás, kdo by se hádal s děvčetem?"

 

Jak vidíte, Baťovi si tedy s výrobou a prodejem limonád užili spoustu legrace. Když v roce 1905 zemřel Antonín Baťa starší, tak živnost přebrala jeho manželka Ludmila, která podnik vedla do roku 1935 kdy živnost přebral syn z prvního manželství a to Josef Kovařík. Ve stejném roce také vybudovali novou budovu pro výrobu i skladování sodovky. Výroba Baťovky tak pokračovala do roku 1950. Kdy Josef Kovařík živnost ukončil. 

V roce 2007 koupili manželé Robert a Pavla Hájkovi Baťův rodný dům i s malou přístavbou na dvorku, což byla právě ta budova, kterou vybudovali Baťovi v roce 1935. Když se Hájkovi od místních pamětníků dozvěděli, že se tam vyráběla sodovka, začali hledat v archívech a objevili velmi zajímavý a do té doby neznámý příběh o výrobě sodovek. Rozhodli se tuto výrobu limonád vzkřísit a v roce 2016 založili firmu BAŤOVKA 1897 s.r.o. Tímto přispěli mozaiky příběhů o rodině Baťových.